Sedmý

11. srpna 2009 v 17:31
Milióny lidí touží po nesmrtelnosti, a přitom nevědí co mají dělat, když v neděli odpoledne prší

Znám největší EMO na světě! Je to chleba! Má dvě patky a pořád se řeže.
Zítra už budu hodinu dostlova objímat svoji kytaru. Zítra už budu hodinu doma, zítra již budu mít tu hroznou cestu za sebou. Je hrozně zvláštní, jak mne jen šestistrunný nástroj dokáže uklidnit, utěšit, rozveselit. Jak se na něj těším. Moc v hudebním nástroji, který mám, je neskutečně velká. Hudby, té pravé hudby si vážím daleko víc, než slov... Neboť hudba je svým způsobem taky jazyk. A krásný! I kdybych neměla ani trochu hudebního sluchu, radost z toho, že ten nástroj můžu jen držet, je... Nevysvětlitelná. Jako mají ptáci zlato v hrdle, já mám v tu chvíli opráskané a staré zlato v rukou. A hraju na něj. Klavír, na který jsem hrála pomalu nohama se zavřenýma očima, mně nevynášel tolik radosti jako kytara. Ach, na Tebe se nejvíc těším... Kytaro...

Ač to zní zvláštně, opravdu od května mohu vyjádřit svoje pocity jen tím, že tu skoro rozpadlou kytaru chytnu do rukou. Tak hrozně ji tu postrádám, tak hrozně se na ni těším... Nemusím ani prozrazovat, jak neskutečně moc velkou hodnotu pro mne má hudba. Dobře - na akustickou kytaru heavy metal nezabrnkám, maximálně Limp Bizkit - Behind Blue Eyes (A ten song dokonce už umím, ačkoliv nepředpokládám, že po tvou týdnech nehraní ho budu schopná zahrát) a začátek Rancidu (Basa, ale o oktávu výš) - Journey To The End of The East, jenomže - tak ať! Můžu si brknat třeba Travičku zelenou, potěší mne to (Mimochodem - Ti Rancidi byla jen taková květnová snaha, která se mi začala dařit a teď už spíš jenom vybrnkávám, dokonce jsem našla noty na Metallicu - Nothing Else Matters! Hrála jsem to tak složitě a teď to našla a celou 1. gytáru zahraju bez problému... Ach, to je paráda! Dokonce i bratromil mne pochválil, a on na tyto věci není!).

Zřejmě to zní hloupě - já vím. Tak hrozně se ale na tu kytaru těším, že v těchto řádkách to nedokážu popsat. Nejde to vyjádřit, je to koníček, láska, kterou jen tak neopustím. Ba dokonce- až budu mít tu basu, nikdy na tu kytaru nemíním přestat hrát. Leda, že bych dostala novou, neboť ten můj šrot je obyčejně přes soboty u otce, nebo mi můj štědrý papá daruje elektriku, což se nestane, i kdybychom ho zhypnotizovali a do podvědomí šoupli tuto opravdu skvělou myšlenku.

Již když jsem byla malá, dostala jsem takovou maličkou kytarku, se čtyřmi strunami, kterou jsem si sama naladila do C-E-G-C, byla jsem nadané dítě... Což se nedá říct teď, neboť kytara už není o nadání, ale síle prstů... Skoro. Tak pápá, děti. Pápá...

UPDATE: Hudební styly na čilichilli: ZDE!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | Web | 11. srpna 2009 v 18:31 | Reagovat

Hraju jak na klavír, tak na kytaru, takže vím, o čem mluvíš.

2 Suši Suši | Web | 12. srpna 2009 v 9:27 | Reagovat

Zajímavý, taky jsem jako malá dostala kytárečku, jelikož můj tatínek byl vskutku obdarován nádherným hraním na ni, a tak mě to hodlal naučit. Jako malé dítě jsem do toho nástroje bouchala a dělala velkou kytaristku, ale teď si uvědomuju, jak je výtečné, že dokážu znáčknout konečně už všechny baréčka, a jak je fajn, když mě u táboráků žádají, abych hrála.
Mimochodem, i s koňmi to mám stejně. Teď na soustředění byly dvě slečny, co se nebavily o ničem jiném než o těch oblíbených smrdutých zrůdách.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama