Srpen 2009

Vracím se zpět...

28. srpna 2009 v 11:41
cocotte.blog.cz

Ńáf, Ńáf, ńáf

28. srpna 2009 v 11:36
Tak a Sušenka (Díky, Díky!!) mi zase pomohla se nad sebou zamyslet. Nemyslete si, prosím, že tohleto všechno myslím vážně! Já taková nejsem... Ale zjevně tak působím... Nevím, jestli jsem tak strašně neinteligentní a jednoduchá, že jsem se přidala ke "špatnému příkladu gothiky aneb ghotiky", nebo jsem se prostě snažila změnit se a něco se posralo.

Omlouvám se, hrozně moc... Zbývá už jen jeden člověk, kterého se na tohle můžu zeptat. Snad budeš dnes online, Keepere.

Ostuda, Ostuda, ostuda!!! Aneb nevímkolikátý

26. srpna 2009 v 20:30
Jsem jako Rampa McKvak. V úterý jsem s Podkolenkou na hřbitově nebyla, neboť zapomněla a šla na koupaliště (Mimochodem jsem deset minut jako debil čekala u radnice a až pak mě napadlo jí zavolat a ona, že zapomněla. No pro jednou nevadí), a tak jsme se domluvily na dnešek. Pro velký zájem o ni bylo v plánu, že v půl čtvrté odejde a půjde za svými kamarádkami (Dá se to tak vůbec říct? Moc kamarádsky se teda nechovaly). Nakonec jsem ale šla s ní a potkala se s Marky ze základky, se kterou si celkem rozumím a pak s Karolínou, kterou nesnáším a šly jsme na Hloučelu (To jest lesopark - a mimochodem Karolínu nikdo nezval), kde jsme chvíli poseděly a šly zase jinam. Chvíli jsme cosi dělaly NĚKDE a všichni zase měli satanistické narážky a já na ně hovořila, jako bych satanista byla (A jinak se ztrapňovala, však co - pokud v jedné ze skupinek byl můj bratr a proto se se mnou teď krom pozdravu nebaví, tak jsem se jen zesměšnila. Jenomže já si prostě musela rýpnout!) a pak jsme potkaly (Nebo se stavily) za nějakou jinou barbienou a šly NA RAMPY! Chápete to? Já a rampy? Víte, jak je mi ještě teď trapně? Jenomže a) Musela bych jít jinak domů, neboť oni by v tom hicu na hřbitov nešly a navíc Karolína s Janou jsou barbie, b) co bych dělala doma a c) Nikdo mě tam neznal :P. Jinak ostuda veliká, protože jsme tam chodily sem a tam a skákaly jako hopíková kulička (nebo ti páni, co máchají rukama nohama a na hlavě mají hrnec a držijou takovou tu tyčinku, po které se směje a dělali ze sebe Bohy - FUJ!). A pak jsem usoudila, že pokud mě ještě někdy někdo dostane na rampy, nejdřív se propadnu hanbou a pak budu ještě tři dny zpytovat svědomí. Jenomže co už… A protože měly jen dvě z nás brusle (Konkrétně Karolína a Marky) a Jana za nimi pořád dolézala, samozřejmě mě pomlouvaly jak prase na druhé straně toho hnusného hřiště pro ty pány s tím placatým prknem na kolečkách a hrncem na hlavě. A víte co - Lenka mne varovala, co jsou zač a jako bych to já neznala (Nejvíc jim vadilo, že mluvím o Satanovi - mimochodem, ne v nějak ublíživém množství, snad třikrát jsem se zmínila a pak říkala něco jako " k čertu" - což je normální, ne?, jenomže nějak jsem si jen neuvědomila, že se nebavím mezi "Svými" a taky jim vadilo, že jsem se představila jako Samara - ale tu přezdívku jsem si nedala já, nýbrž kupa spolužáků bavících se mým stylem). Marky mě ale brala (což mi přišlo milé!) a v půl osmé jsem šla domů (No, na rampy jsme šly v šest <Stydím se to jen psát>, ve tři čtvrtě na sedm jsme odcházely a holky se tam ještě pak vracely, já šla s nimi kousek, ale přeci nebudu s Karolínou, když mě tak nenávidí, že jo?). Sečteno podtrženo - Jak by pravil Andy - Ble, Ble, Ble, Ble, Ble. A ti páni s hrncem na hlavě si mě ještě prohlíželi, jako kdybych je měla jít zabít. Asi jsem jim to měla jít oznámit, že klidně zabiju. Ble, ble, ble, ble, ble. A ještě ble, ble, ble, ble…

Sedmnáctý!!! :D

25. srpna 2009 v 11:50 Den po dni
Say Hello To Tragedy. (To není citát, ale název alba od Calibánků, ale to nevadí!)

Zdar. Včera se mi stala zprvu nemilá, pak ještě nemilejší (Díky matce, která je zvyklá na to, že věci objednané z metalshopu přes net jsou za zlomek ceny v kamenym shopu :D) a později dokonce milá věc! Jely jsme s mamkou do Olmika. Do Terranovy (Fuuuuj)! Koupila jsem si tam dvě černá trička (jak jinak) bez potisku a černy kalhoty za šest (Sedm?) stovek, pak, díky blížícím se narozeninám mi matka koupila další černé stíny (Jo, no... Já=sběratel) a sháněla se dokonce po černé rtěnce! Mami, já tě mám tak ráda... Ještě jsme omrkly Kenvelo, kde byly samy chuje a kdybyste slyšeli tu hudbu... Horší než v Terranově. A pak jsme prošly pár obchodů a šly jsme k nádru, já zase žvatlala o tom, jak skvělé by to bylo, kdybychom narazily na metlalshop... A najednou vidím: "Kožené věcičky pro všechny lidičky". Okamžitě jsem zavelila: "Matko, připrav se na ceny, představím tě s mými kamarády" a šly jsme. Já, spoře oděna metalistka a matka ve výrazném žlutém topu jsme vstoupily do menšího shopíku plného glád, matka přistoupila k pokladně, kde byl ráj obojků a když zjistila cenu (tři stovky, ten můj obojek, který mám doma, stál 99Kč, pro srovnání), málem ji vomyli! Já ji připravovala... Ale stejně byly ty obojky hnusny a glády mámě ségra rozmluvila, na trička nebylo díky supertmě vidět a matka navíc nechtěla vidět cenovky, takže jsem se chvíli rozhížela a šly jsme pryč (Díky, mámo :-( ). No, fakt je, že po Terranově, kde jsem si koupila pár věcí za pár Kč je tohle menší šok, tedy pro moji šetřící matku (Vsadím se ale, že kdybych tam jela s někým jiným a donesla jí obojek za tři kila a glády za cenu pěti na netu , bylo by jí to jedno. Jenomže ona se strachuje, že budu mít z obojku zničenej krk a že se v něm udusím atd. Pak už je jí cena u pr..., protože přeci je její milovaná dceruška v pubertě a nenechá ji udusit se, že jo!). Takže tak (Málem ale zajela do sk8 shopu, hodinu jsem jí to rozmlouvala a nakonec se nechala. Hurááá!). A dostáváme se k té milé věci! Ve vláčku jsem si začala datlovat s Lenkou a dneska o půl třetí jdeme na hřbitov! Už sa moc moc moc těším, neboť děda MUSÍ vidět ten můj kříž a náušnice (Pro informace tam děda už třináct let leží, umřel, když jsem se JÁ narodila (Respektive umřel ještě o chvíli dřív, ale ani ne o týden!). Tak děti, já si jdu připravit vhodný oděv (Přemýšlím o těch černých pohřebních krásných krajkových šatečkách, ale možná by bylo chytré nejdřív to konzultovat s paní Lenkatou).

A že tento článek nedává smysl? Já před chvílí vstávala a bude to trvat tak do půl druhé, než začnu přemýšlet. Chu! Tak čuz.



Šestnáctý

23. srpna 2009 v 16:29
Huhule muhule. Nechce se mi hledat citát.

Otázka 1: Proč mě z ničeho nic nenávidíš?
Otázka 2: Proč mne nenávidí všichni (Zejména ti, co si to nečtou :D)?
Otázka 3: To jsem fakt satanista?

Mám vánoce. Calibánkům vyšlo CD (Vyjde? Zítra! Ale já ho díky Keeperovi už "mám")! Ale hlavně mám radost. To je hlavní... Na chvíli.

Zdál se mi... Sen. Že jsem jela nějakým vlakem a on nejel po kolejích a zničeho nic se tam objevil jogurt, úplně stejnej,jako ten, jehož krabička je nyní na stole. Nevím, proč tam ta Dobrá máma čokoládová se lžičkou byla (Aji s vrškem!), neboť to pak nevysvětluje děj. Ten jogurt byl ve velikosti člověka a já šla kolem něj, což taky nechápu, neboť obyčejně je u obřího jogurtu sto bezďáků a pak bych kolem nich nešla. Ale byl to sen... A ten vlak padal do propasti a padal a můj pohled se přibližoval ke dnu té tmy (byla tam jakási voda) a pak mi začaly v hlavě znít věty u Marlitana (marlitan.iglu.cz), jak je tam návod, jak se dostat do tranzu (Máme si v maximálním uvolnění představit, jak padáme ve studni a přibližujeme se ke dnu. Tohle bylo podobné). A věříte, že těsně po tom, co jsem se probudila (No, probudila... Vyděšeně se vymrštila z postele, což se mi stává teď pětkrát za noc už tak 14 dní), jsem si myslela, že jsem měla lucidní sen (Něco jako astrální cestování). Ale byl to obyčejný sen, tak jsem se nasrala a začala hrát tu super skákačku, jak ju mám na mobilu a nebavilo mne to, tak jsem se otočila na druhý bok a spala dál. Pak jsem měla ještě jeden sen, co mě tak vyděsil, ale už si ho nepamatuju. A to taky není důležité! Jenom mi to přišlo zvláštní, většinou ve snech umřu, ale nemám tam obří jogurty bez kupy bezďáků ve vlaku bez kolejí. Vlastně už si moc nepamatuju, na čem ten vlak jel, ale vyjížděl z nádraží, jehož název si taky nepamatuju. Ale byl tam napsán.

Včera u nás byla Lenka! Měly jsme jít na ten hřbitov, nýbrž jaksi moc pršelo, tak jsme si daly sraza ve čtyři před radnicí a šly k nám... A já čekala a čekala.... A pak se nasrala a zavolala jí a ona: "Sorry, jsem tam do 10ti minut. Kdybych věděla, že tam nebude DO deseti minut, ale ZA deset minut, půjdu si ještě koupit kafe. Dokonce aji moje nepromokavé kecky promokly! A ještě z radnice padaly z kytek jakysi sračky, takže jsem na mém černém oblečení měla bílé lístky jakési hnusné rostliny, která se opovažuje narušovat moji IMAGE. Omrkly jsme film, trochu jsme popily (Jenom minerálku, džusa Lena nechtěla a máma s bráchou byli doma, takže od chlastu se upustilo, ale stejně u nás byla jen na dvě hodiny, za tu dobu bysme vystřízlivět nestihly) a pak šly ještě chvilu ven. Schovaly jsme se na zastávce busu a zastavil tam autobus, vylezlo asi 8 lidí a nějakej dědek a ten dědek poučoval 8 cca 20tiletých opálených (Z pekla) troubů, kteří vypadaly tak na hokejisty, že dneska večerka není nebo co a pak asi dva odešli a ostatní tam stáli a čuměli na nás (Na mě?). Chvíli jsem pohled 12ti očí hledících na mě snesla, (Jenomže narážky na EMO a podobné se stupňovali a já zuřila a zuřila...) ,ale pak jsem se slyšela, jak povídám "Budiž Satan". Řekla jsem to tak přesvědčivě a sebevědomě, že se mi to aji líbilo. A pak mě to začalo srát, neboť oni na mě koukali ještě hůř a já na ně koukala ještě hůř a Lenka se hrozně chlámala a všeci pak šli pryč a my šly na druhou stranu k lázním a tam jsme pomluvily Veroniku EMO, která není EMO a šla jsem dom. A v příštích třech dnech jdu na hřbitov a to s paní Lenkou, která se náramně těší. A to není důležité, jdu říct pár slov o EMO Veronice.

Každý den mluví něco jiného! Prý, že dostala k narozeninám obojek a černou rtěnku (Odkdy EMO nosí obojek a černou rtěnku? Já myslela, že ty svoje žiletky převzaté od hippies na krku a lesk na rty!) a že je hrozně EMO už od čtvrté třídy, druhý den, že si to Lenka vymyslela (zjevně Verunka neví, že Egzistuje něco, jako "HISTORIE") a pak, že si Lenka nepovídá s Veronikou, nýbrž s Petrem Žákem, což je hrozně "EMO" chlapec k smíchu. Jenomže potkáte Veroniku a pomyslíte si, že je to všechno k popukání, protože před váma stojí 13tileté střeštidlo, které vypadá na devět , tváří se hrozně důležitě a konečně to všichni pochopili, takže krom Lenky, která se tak nějak snaží vyjít se všema, nemá skoro žádné kamarády.

A počet kamarádů MÝCH narůstá (Což je, muhehe, hrozně dobrá zpráva!) stejně s mým optimismem a navíc mi od včerejšího "Budiž satan" celkem povyrostlo sebevědomí (Což není samo o sobě tak milé, neboť tyhle týčoviny dělám pořád, jenomže kdybyste to slyšeli... Ach...). A já se jdu učit texty nových Calibanů, neboť Ach, Andy ♥♥♥!!!




Patnáctý (Popravdě již sedmnáctý)

20. srpna 2009 v 14:27
Poslouchám, neboť mám proč. Vnímám, neboť chci být ve střehu. Miluji, neboť život bez lásky není možný a nenávidím, neboť jsem člověk.



HA! Potkala jsem vtipa. A on byl hrozně vysmátej. A hrozně se chlámal, až z toho spadl nad kanál a roztekl se. A ty kapky se vlily do toho kanálu a tekly a tekly, až vytekly nad jinej kanál na silnicu. A tam je vypil pes a z toho psa se narodila depresa a ten pes chcípl. A ta depresa přišla k nám dom a pravila: "můžu?" a já řekla: "Jen, co uklidím" a tak jsem začala uklízet a našla jsem špendlík. A šla jsem otevřít té depresi a ten špendlík se mi zaryl do ruk a na něm byla ta depresa a vylezla mi druhou rukou a ta depresa šla nakupovat. A přišla zpátky a dala mi zubní pastu a rozplynula se a já si pak čistila celou dobu zuby tou pastou a pak ta pasta došla. A pak začali mluvit ti plyšáci, co je tady má bratr a řekli něco ve smyslu: "čeká na tebe pivo" a já šla do baru a koupila si ruma. A pak mi řekli, že na mě čeká pivo a já zase koupila ruma. A pak si dala rukolu a pak šla na koupák, kde jsem zčernala ze slunka a pak mne napadlo, že bych se už mohla probudit a pak mi došlo, že vlastně ani nespím a že jenom tak přemýšlím a ještě k tomu toto píšu. A na blog. A pak se mi vybil mobil a teď tu vibruje a tvrdí, že ho mám nabít tak já půjdu, potom. Dvě hodky ještě vydrží. Možná. Ne. Určitě! Pokud ten vtip nezavolá. Ale nemá na mě číslo.

A teď mě napadlo, že pojedu do Tovačova a dám si tam kafe a pojedu zase zpátky a pak mi matka řekla, že pojedeme do Zlína, protože je tam Cikánov (To jest čtvrť) a pak, že pojedeme do Brna a do Olmiku. A takže tu máme už Rýmařov, Cikánov, Brno a Olmik. Nevim, jestli ten Cikánov existuje, protože jsem ve Zlíně nebyla už tak třináct let a kdo si to má pamatovat, že jo? A jestli existuje, tak to beztak, tu čtvrť, píšu blbě, neboť se asik jmenuje Romov nebo nějak takhle, ale já nevim, je to nějak takhle. A pak jsem se dívala zase na Bathory a je to hrozné porno a tak jsem to vypla, neboť já nejsem nějakej šupák, co se dívá na péčko a tak jsem si pustila Soundtrack ze Samotářů a pak rovnou Samotáře a na to se mi dívat nechtělo, tak jsem se potřetí za tento týden podívala na ten Japonský Kruh¨s mojí oblíbeňkyní Sadako (Samara). A ona má dívné oko a já mám taky oko, co není tak šikmé, ale i tak máme mnoho společného, akorátže neumím tak rychle lízt ze studně a tak bych musela najít doublera, který by za mne dycky chodil a já se krčila za studnou a jak by ten doublér vylezl, tak bych udělala na té kazetě či co to je, tak střih a pak bych lezla já a objevila se u vás v obýváku a zabila bych tam všechny ty krysy. A jak tak přemýšlím, tak to není zas tak zlé, akorát bych musela jít na deset míst zároveň, kdyby se na moju kazetu někdo díval a bylo by jich víc. Ale Santa má taky dvojníky, tak bych řekla třeba Máši a Terce a pučila jim paruku a bílé šaty a šly bysme vás navštívit a pak by vám naša operátorka zatelefonovala a pustila tam ten zvuk, který napovídá, že vám zbývá jenom sedm dní a pak bych vás za sedm dní musela navštívit znovu, ale to bych asi měla plnej diář a tak bych zase řekla doublérovi. A pakbysme byli jediná společnost, která garantuje smrt z pohodlí vašeho domova díky jedné kazetě a dybyste si to rozmyslili, tak byste vzali tu kazetu a zkopírovali ju a pak by umřel až někdo jinej. Anebo by mi ruplo v bedně a zavraždila bych všechny, ale já bych přeci neublížila ani mouše a tak rači zavolám pravé Samaře a třeba se se Sadako budou kamarádit a bude z toho Sadako Discoko (Sado Disco), které vydají Cocotte Minute a pak skončí den a bude noc a v austrálii bude čtvrt na pět ráno a tady už bude zase noc a tak dále. Beztak. A mně to dneska nemyslí a tak řeknu Sadako, aby to za mě dopsala, třeba příště. Zítra, třeba. Pápá .



Čtrnáctý

19. srpna 2009 v 12:25
Strach lže a ty mu věříš.

Jsem tu po menší pauzičce. Už toho mám dost! Babička si nebere léky, protože si myslí, že nepomáhají. A jak nás komanduje. Doktorka to ale vysvětlovala... Včera mne během 5ti minut seřvala kvůli asi deseti věcím. Jakým? Ani nemá cenu zmiňovat. Naprosté hlouposti...

V sobotu jdu s Lenkou na hřbitov! Vezmu si ty úžasné krajkové šaty, ve kterých se možná nechám i pohřbít (Jestli z nich do té doby nevyrostu. To bych si pak, až bych jednou byla mrtvá, nechala ušít nové!) a tu supr sytou červenou rtěnku, co vypadá jako fialová a je hnusná. A ten červený kříž a kecky, které se k těm šatům VŮBEC nehodí. A v nedělu jedu s mum do Brrrna a u nádraží tam budou zas ti ťamani a já si tam koupím možná obojek. Nějak na jejich shánění začínám být závislá a metlalshop už mně nestačí. A včera bába byla s těmi svými "Turisty" (Rozumějte partička senilních s vyplázlím jazykem od horka) v Rýmařově a hrozně si to tam chválila a matka se toho chytla a rozhodla se, že pojedeme na výlet! Cožpak jsem já nějaký výletník? Dobře - pojedeme do Rýmařova a půjdeme tam na hřbitov a potkáme tam duchy a pak ¨pojedeme zase zpátky! No, není to geniální?

Dnešní článek je děsně optimistický! Mám radost, protože jsem se po dlouhé době trochu vyspala! Dobře, vyspím se teď skoro vždycky, jenomže ráno jsem jak pofackovaná a raději bych spala dalších asi deset hodin. Jenom se mi dnes nějak chce psát vykřičníky a někdo by to nemusel chápat... To nevadí! :D Za pár dní se jde do školy a víte co? Já se těším!!! A jak...

No, a nazávěr Lence Veronika tvrdí, že je EMO. Jenomže Chrustyně tvrdí, že je Rockerka a o mně tvrdí, že já jsem EMO! Nafackovat té děvčici, nafackovat!

Třináctý

17. srpna 2009 v 11:22

Bolest druhých nám pomáhá nést naši vlastní.
Urazil se někdo, když si přečetl minulý článek? Nechci, aby se někdo urážel. Víte... Já mám vlastní hrdost. Nejsem tak jednoduchá, jak si NĚKDO myslí. Nemám blog proto, abych si jen postěžovala na svůj "otřesný" (Rozumíme průměrný) život. Jenomže zjevně to tak na ostatní působí a mě to začíná srát (A taky jsem si uvědomila, že mi nikdo nestojí za to, abych přestala blogovat. Ale stejně to udělám, což už není Váš problém. Konktakt na mne máte a s ostatním jděte do...). Začíná válka. Pomyslná a z mé strany obávaná. S kým? Možná to pochopíš, možná ne. Ale je mi to jedno. A to pomyslné "kamarádství" (spojené s nenávistí, což je zase jiná kapitola) bylo fajn, fakt.

Ví člověk, co je NEJDŮLEŽITĚJŠÍ? Láska, nenávist, přátelství (Takže zase láska), peníze? Ne. Osoba, které můžete věřit. A já jich měla za celý život MILIONY! A nemám je (A ne, tohle není stěžování, do prdele už). Teď jich je tak patnáct a občas si TOHLE přečtou. Jo, je to hloupé, ale lidi, kteří se beztak vydávají zase za jiné lidi jsou taky důležití, neboť o mně ví daleko, daleko víc, než třeba... "Kamarádi"(Rozumíme ti divní lidé, kteří se mnou občas prohodí slovo nebo se se mnou kamarádí, když něco potřebují). Jenomže pravé kamarádství? Řekněte o někom, kdo by teoreticky mohl být Váš nejlepší kamarád, jak dlouho by s vámi nejlepší kamarád byl. Já osobně s tím problémy neměla, dokud jsem nezačala upřednostňovat počítač před přáteli, které důvěrně znám, jenomže si všímám. Nejlepší kamarádky ve stejné třídě nemohou být, neboť na sebe žárlí. Nejlepší kamarádky z jiného města (Já a Verča jsme byly dobré kamarádky, ačkoliv každá bydlí na jiném konci republiky) nemohou být, protože ICQ je na nic. Kamarádky, které mají víc nejlepších kamarádek nemohou být, neboť je tu zase to žárlení. Dvě outsiderky - každá z jiné třídy mohou být do doby, dokud se nezačnou hádat o to, která je lepší. A pak tu máme kamarádství mezi klukem a holkou, které je sice pevnější, ale jen do doby, dokud se nestane něco "víc". A pak je tu kamarádství mezi dvěma chlapci, o kterém vím kulové. A tyto věci překoná jen KAMARÁDSTVÍ, pravé a nefalšované, které nepozná téměř nikdo. Jenom ti trpěliví, kteří dokáží porozumět. A já ho zažila! Dokonce dvakrát. Nikdo by nás nerozdělil... Ano, internet. To svinstvo, kdy ke konci našeho přátelství jsem jen pochodovala od kámošky k internetu a nevnímala její slova a při SMSce "Půjdeme VEN?" jsem napsala: "Nemám čas".

Že jsem na internetu byla dlouho závislá, že jsem seděla od rána do večera u počítače a moje rudé oči se zkazili za rok na úrovni brýlí... Tohle považuju za tu nejhorší věc, kterou jsem kdy udělala. Je mi šumák, kolik lidí jsem poslala do prdele, je mi šumák, jak vypadám, když si vzpomenu na tohle. Ale jestli si někdy najdu PRAVOU kamarádku, tak všechno ostatní půjde stranou. SLIBUJU!! Snad...

Dvanáctý

16. srpna 2009 v 12:05
Ne... Nedovolte, aby Vás internet taky tak zničil! Všímám si, jak někteří byli plní optimismu a... Stačí číst blogy určitých lidí, je to všechno Ta-tam. Já už jinak žít neumím, ale taky jsem byla taková. Cožpak to nejde žít život s poslechem metalu a nenávistí k hiphopu bez nějakých myšlenek na sebevraždu a další blbosti? Četla jsem si... Jeden blog. Jeden blog, který měl obdobný článek, který teď píšu. Ten kluk je sice o tři roky starší, než já, ale stačilo číst pár blogů a nebyl to ten veselý chlapec. Hrozně... Hrozně se ve mně Vaše osudy odráží. Nechci být jako vy, nechci! Já jsem totiž ještě horší, posrala jsem si svůj život ještě, než mi vůbec začal, ztratila jsem kamarády, lásku k životu a úsměv na tváři! Nezdá se to, ale ta ztráta je obrovská!

Nemám to NIKOMU za zlé, jenom se tomu budu snažit vyhýbat. A když to nepůjde, nadobro skončím s blogováním. Já jsem tak naivní...

Jen... Neztrácím tímto zájem o subkulturu/y, o které se zajímám. Kdybych byla punker, napíšu sem ještě "Anarchieeeeeeeee"a kliknu na "Hned zveřejnit". Tohle je... Můj problém! Už budu stejná, protože jsem si vsugerovala, co jsem a od té doby si to i myslím. Evidentně je ten net nebezpečný, i když si nepíšu s úchylama. Ale nezlobte se na mne, prosím... No jistě, že Vás mám ráda, od ledna jsem našla tolik lidí, kteří mi pomohli... Jenomže jsem si všechno špatně vysvětlila a všechno je to naopak, než to mělo být. Ne, já... Já to takhle nechtěla!

Jedenáctý

16. srpna 2009 v 11:29
Citáty došly.

Ach, dítka... Suši, na objasněnou, ty antidepresiva neberu jen, protože jsou to "antidepresiva" (Přesněji jakýsi B-Komplex či co, který zastává funkci hodně, hodně slabých antidepresiv), ale kvůli dalším zdravotním potížím (Víceúčelový lék...) a "antidepresiva" jsou jen třešničkou na dortu. Já jen, abyste o mně neměli nějaké zlé mínění, že mám potřebu machrovat, nebo tak (Jinak tyhle věci sem píšu, poněvadž moji hlavu sere, že si to má všechno pamatovat jen ONA. Druhý den po napsání článku si většinou NIC nepamatuju a takhle si to aspon všechno přečtu. A na psaní deníku jsem už moc líná).

Včera jsem byla se sestrou (Ano, už se s ní bavím... Ale stejně jí dlužím omluvu) a mámou (Ano, s tou se bavím už 13 let v kuse) v Olmiku (Olomouc) v Terranově. Respektive... Před Terranovou. Přijely jsme někdy kolem třetí a oni měli jen do dvou, sviňáci. Tak jsme sedly do cukrárny, já si dala džusa, ségra horké maliny a máma kafíčko a jely jsme zase domů. Stala se mi jenom jedna jediná zvláštnost (Krom pořvávání : "Samaro" a "Emařko" nic zvlášního, až na tohle)... Cikán se dvouma kamarádama, žral zmrzlinu a najednou zakopl, zmrzlina mu zaskočila a on zařval: "To je ta z Kruhu!". Mně to zas tak zvláštní nepřišlo, jenomže mámě to přišlo hrozně vtipné a ségře též, takže do mne hrnuly : "Až to někdo udělá příště, řekni: ,Myslíte Samara? Těší mě!'.". Myslím, že to zas tak špatný nápad není, co myslíte?

Já vás hrozně moc lofííííšQuju, tak já už půjdu, ju?

.
.
.
.
.
.
.
Ne, to nemyslím vážně. Ale už půjdu.

Desátý

14. srpna 2009 v 19:28
Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.

Abyste stoprocentně chápali obsah tohoto článku, doporučuji přečíst si stránky o Astrálním cestování - u Lumennky jsem našla jednu, která se okamžitě stala mojí nejoblíbenější - http://marlitan.iglu.cz/. Samozřejmě na požádání dodám dalších asi padesát :D

Po mnoha informacích o Astrálním cestování, které mozek stále ještě zpracovává, četla jsem zážitky čtenářů stránek o AC. Asi dva - tři napsali, že když duše opouští tělo, je to jako umírání, což mi otevřelo oči a já si tak představila novou z milionů možností, co se děje po smrti. Inu, očekávám, že po dnešku opravdu budu za blázna, jenomže mně tyto věci nikdy nedají spát. A i kdyby daly, tak jen na chvíli. Tělo nereaguje, když je po smrti a duše nemá důvod v těle zůstat na jednom místě, když by teoreticky mělo možnost jít "jinam". Že po smrti nic není je blbost, které, doufám, nikdo nevěří (Jenom ti ohromní realisti, ale to ponechme stranou). Nebe a peklo je sféra, kterou si vymyslili lidi a která zřejmě neexistuje, jenomže astrální sféra je dokázaná (No, dokázaná... Spíš kdo nezkusí nebo se nenechá přesvědčit, nepochopí). Ba dokonce, když jste v tranzu/AC (Podle informací), můžete se teoreticky s mrtvými setkat a dorozumívat se telepatickým způsobem (Něco si myslíte a ten dotyčný to uslyší vevnitř své hlavy). Já to nezažila, je možné, že tu blábolím nesmysly, ale nasbírala jsem za pár dní tolik informací, že bych mohla u kafíčka vyprávět a smrt je téma, které se nejen ve dnešní době u lidí jako já hodně řeší. A když si to spojíme... Vznikne další teorie, nad kterou by se mohlo uvažovat. Že věřím v minulý a příští život, je další věc, jen mi chybí vysvětlovací schopnosti a můj doslova geniální nápad (Ironie jak sviňa) zůstane zase zapomenut v hlouby hlavy. Nadruhou stranu tu máme vyvolávání duchů, které vyzkoušelo mnoho lidí a dalo by se celkem bez nějakého vykrucování říct, že duchové jsou - tím pádem je ale moje teorie (A nejen moje, jen jsem nějakou jinou podobnou ještě nečetla) naprostý nesmysl, tedy za předpokladu , že duše nedokáže komunikovat s ostatními, pokud nejsou ve stejné sféře, jako ona sama a zdi jsou průchozí, stejně jako např. skleničku nemůže duše a duch chytnout jen tak do ruky a napít se.

Jednoduše nevím, jak by astrální duše a duch dali najevo, že jsou přítomni v místě, kde jsou vyvoláváni a já nedokážu vysvětlit, co tím dlouhým odstavcem ↑ myslím. V kostce bych to popsala tak, že AC a smrt s posmrtným životem (Než má nastat příští život) mají něco společného a viděla bych v tom víc, než jen (ne)zbloudilou duši. Rozeberte si to, jak chcete, nejsem odborník, nejsem mrtvá astrální cestování se mi též nepodařilo. Nutno podotknout, že člověk má 2 těla - astrální, které nikdy nikdo neuvidí,dokud taky neodcestuje na AC a pak fyzické, které vydíme. Snad chápete, co tím chci říct. Jdu na Simpsony.

Update: Cottyna oficiálně oznamuje (:D), že začíná brát nějaké léčivé sračky v podobě slabých antidepresiv. Hodně, hodně slabých. Jenomže se po tom zvyšuje chuť k jídlu a já hubnu, takže děti, nebudu teď žrát. Stejně to ale neberu kvůli antidepresivům, je to víceúčelový lék.

Devátý

13. srpna 2009 v 10:54
Vítej v Prostějově.

Asi dvě minuty před výstupem jsem se nadechla a řekla si: "Jsem doma". Viděla jsem baráčky na okraji Prostějova, projížděla Vrahovicemi, radovala se. To však trvalo jen nepatrnou chvíli. Hned, jak jsem vylezla a procházela mezi ostatními lidmi, zase to tu bylo. "EMO", "Satan". Hrozný pocit. V Litoměřicích mě tak nikdo, nikdo nenazval! Pravda - otáčela se za mnou děvčata, neboť jsem byla zmalovaná jak vajíčko (A odůvodnění? Nikdo mne neznal, tak proč to nezkusit? Tady bych si to nedovolila.), občas si na mne ukázal někdo prstem a důchodci si mne zkoumali jako Jehovistu, ale žádné posměchy, žádné narážky... Nic. Jiný kraj , jiný mrav, neboť hned, jak jsem vylezla z nádraží, jakýsi cikán: "Satan! Maro, jde si pro Tebe (smích)!!!" celá jeho partička se otočila a zkoumala mne s poznámkami "Satanistka!". Protože byla středa, půl čtvrté odpoledne, ulice byly rušné a plné pubertálních zjevů. Poznámky jako "EMO" a "Samara" jsem zachytila hned jedenáctkrát za patnáct minut chůze. Moc jsem ty lidi ale neposlouchala - mám-li být podle nich EMO, ani jsem nezvedla hlavu. Prostě jsem ty narážky ignorovala, ač mne to neskutečně a nevyjádřitelně sralo a sere. Večer jsem se dívala na Jedničku japonského Kruhu (Hlavní hrdinka Sadako, děj zhruba podobný Americké verzi). Nedostala jsem strach, dívala se na to jako na drogu a nevěřím v to. Je to zvláštní, ale já mám vlastní představu o posmrtném životě a věřím ve svoji verzi, neboť je celkem realistická. Že existuje minulý a příští život, je pro mne již samozřejmost a něco jako astrální cestování mi otevřelo další možnosti k představám a dejme tomu - i pravdě. A v Kruhu je to jinak, což se mým myšlenkám nějak nelíbí.

Jdu hrát 6 ženichů + 1 navíc. Úžasná hra od Enteronu (Enteron.cz), lepší je ale již postarší Zlatý Kalich a Zázračný lék. No, ještě recenzi tu dělám :D Ale fakt doporučuju, na Enteron ofo site si to můžete všechno postahovat (Doporučuju jenom dabované verze!). Zdar.



Osmý

12. srpna 2009 v 9:31
Někdy je lepší celý život po něčem marně toužit, než prožít velké zklamání ze splněného snu.

Svět mne chce s vámi rozdělit. Jedu domů a nevím, kdy se ozvu. Anebo budu mít takovou náladu, že už se neozvu (Což se zřejmě nestane). Řeknu to tak: V nejbližší době mne nečekejte, asi nepůjde net, jak přijedu. Ale budu mít kytaru. Ty moje psychopísně v akustické verzi jsou dokonalé. Jedna z mála věcí, co umím, tak chytnout hudební nástroje za správné části a něco na ně zahrát (No dobře, fidlat na housle - to by mi asi nešlo). Papa, děti, papa...

P.S.: Ale asi se vrátím :D, už teď je mi po určitých lidech smutno.

Sedmý

11. srpna 2009 v 17:31
Milióny lidí touží po nesmrtelnosti, a přitom nevědí co mají dělat, když v neděli odpoledne prší

Znám největší EMO na světě! Je to chleba! Má dvě patky a pořád se řeže.
Zítra už budu hodinu dostlova objímat svoji kytaru. Zítra už budu hodinu doma, zítra již budu mít tu hroznou cestu za sebou. Je hrozně zvláštní, jak mne jen šestistrunný nástroj dokáže uklidnit, utěšit, rozveselit. Jak se na něj těším. Moc v hudebním nástroji, který mám, je neskutečně velká. Hudby, té pravé hudby si vážím daleko víc, než slov... Neboť hudba je svým způsobem taky jazyk. A krásný! I kdybych neměla ani trochu hudebního sluchu, radost z toho, že ten nástroj můžu jen držet, je... Nevysvětlitelná. Jako mají ptáci zlato v hrdle, já mám v tu chvíli opráskané a staré zlato v rukou. A hraju na něj. Klavír, na který jsem hrála pomalu nohama se zavřenýma očima, mně nevynášel tolik radosti jako kytara. Ach, na Tebe se nejvíc těším... Kytaro...

Ač to zní zvláštně, opravdu od května mohu vyjádřit svoje pocity jen tím, že tu skoro rozpadlou kytaru chytnu do rukou. Tak hrozně ji tu postrádám, tak hrozně se na ni těším... Nemusím ani prozrazovat, jak neskutečně moc velkou hodnotu pro mne má hudba. Dobře - na akustickou kytaru heavy metal nezabrnkám, maximálně Limp Bizkit - Behind Blue Eyes (A ten song dokonce už umím, ačkoliv nepředpokládám, že po tvou týdnech nehraní ho budu schopná zahrát) a začátek Rancidu (Basa, ale o oktávu výš) - Journey To The End of The East, jenomže - tak ať! Můžu si brknat třeba Travičku zelenou, potěší mne to (Mimochodem - Ti Rancidi byla jen taková květnová snaha, která se mi začala dařit a teď už spíš jenom vybrnkávám, dokonce jsem našla noty na Metallicu - Nothing Else Matters! Hrála jsem to tak složitě a teď to našla a celou 1. gytáru zahraju bez problému... Ach, to je paráda! Dokonce i bratromil mne pochválil, a on na tyto věci není!).

Zřejmě to zní hloupě - já vím. Tak hrozně se ale na tu kytaru těším, že v těchto řádkách to nedokážu popsat. Nejde to vyjádřit, je to koníček, láska, kterou jen tak neopustím. Ba dokonce- až budu mít tu basu, nikdy na tu kytaru nemíním přestat hrát. Leda, že bych dostala novou, neboť ten můj šrot je obyčejně přes soboty u otce, nebo mi můj štědrý papá daruje elektriku, což se nestane, i kdybychom ho zhypnotizovali a do podvědomí šoupli tuto opravdu skvělou myšlenku.

Již když jsem byla malá, dostala jsem takovou maličkou kytarku, se čtyřmi strunami, kterou jsem si sama naladila do C-E-G-C, byla jsem nadané dítě... Což se nedá říct teď, neboť kytara už není o nadání, ale síle prstů... Skoro. Tak pápá, děti. Pápá...

UPDATE: Hudební styly na čilichilli: ZDE!

Šestý

11. srpna 2009 v 11:13
Pravou lásku nepoznáme v okamžiku, kdy ji nalezneme, ale ve chvíli, kdy ji začneme ztrácet...

Zítra mne čeká dlouhá cesta. Jedu domů a pak se zřejmě pár dní (Týdnů? Měsíců?) neukážu, neboť jak už to bývá, ta OSOBA, která zůstala doma a nese tytul "Můj bratr", zřejmě nezaplatila net, jak už to bývá. To je, když tvrdě pracující člověk jako on zapomíná na ty nejpodstatnější věci. Ale už se celkem dal dohromady, třeba se to s/zpraví. Anebo půjdu do parku, tam je veřejná síť a napíšu :D. Akorát myslim, že je úchylné, když si jen tak někdo dotáhne do parku bágl a vytáhne z něj laptopa...

Proč mi nikdo nevěří princip astrálního cestování? Tři lidi mi řekli, že je to nesmysl... Schválně - co je lepší? AC nebo AD? (No, tak tohle vážně pochopí jen zasvědcení - už dokonce tři - AC=Astrální Cestování a AD = Andy Dorner - náhrada za Zellerka, o kterém už nemám, co zjišťovat... Ach, Andy ♥♥♥, Ach, Zeller♥♥♥).

Pořád mi kdosi píše, ani je neznám. Tuhle někdy nějaký exot: "Ahoj, u mě je bleskovka - odkaz". Dokonca kluk! Dala jsem ho do ignorace a na ten blog se ani inepodívala. To už mi ale opravdu přišlo jako vrchol neslušnosti. Čas od času se to stane - ale cizí člověk?

Máma tu skládá rubikovu a už ju to nervuje, neboť jsem to včera asi hodinu ničila. A zpívá si u toho. A já už se -ač to zní hloupě - těším do školy. A moc. A sere mne, že se na ni těším. Možná se těším na EMO Veroniku (vtip), možná na Terku, kterou už mám ráda a možná na Chrustýnu, se se kterou se (ne)kamarádím jako ona se mnou (nemám jí to za zlé! ba naopak, stejně nikdy nejlepší kamarádky nebudeme). Na Aďu se těšim, jen trochu jinak. Stejně je to zvláštní - Moje babička dokáže odhadnout, zda-li je člověk dobrý nebo zlý a moje maminka rozumí lidem, mohla by dělat léčitelku. A já se nechám ovlivnit některými lidmi. Je toto normální?

Pátý

10. srpna 2009 v 14:34
"Milovat někoho, znamená pochopit i to, že Vás nemiluje." - R. Rolland

Četla jsem ve velkém o Astrálním Cestování . A můžu říct, že o tohle se snažit nebudu už proto, že dostatečně uvolnit je pro mne něco naprosto nemožného (A taky to bzučení v hlavě těsně před transem... Brrr). Já, které představy pracují od od noci do noci a která pořád nade vším přemýšlí, nemůžu být v klidu - a naprosto nechápu ty, kteří to dokážou! Do takového stavu Transu by mne nedostali hlubokou hypnózou - natož pak vlastní snahou. Nejtěžší je ale, co jsem četla, rozeznat sen od skutečnosti (Po čase). To pak musí člověk mrknout, protože ve snu nemá člověk oči, nýbrž kameru jako ve filmu a mrknout nedokáže. Je to opravdu zvláštní! Taky bych chtěla létat do minulosti, budoucnosti, ke kamarádům nebo třeba jen do kuchyně. No, píšu nesmysly, jednoduše nemohu pořádně vyjádřit svoje pocity (No, nesmysly tentokrát nepíšu, Astrální cestování opravdu takhle funguje, jenomže já VŽDYCKY píšu nesmysly)... Ale neboť mi lidi nevěří, že existuje něco jako duchové, minulý a příští život (Ano, dokonce vím, co byla máma v minulém životě - poutnice a já si to od odborníka nechám zjistit taky ! A vlastně myslím, že se to dá zjistit astrálním cestováním - nebo ne?) a toto využívá mnoho lidí na celém světě (I Nostradamus to používal), bude to téma mojí slohovky, neboť třídní říkal (teda asi), že budeme hovořit následující školní rok o svých zájmech. A já se těším, neboť jsem o AC našprtala čtyři webové stránky včetně zážitků čtenářů (Dokonce i opilci to mohou provádět!). Ach, jak bych to chtěla zkusit... Ne, takovou odvahu opravdu nemám.

É, Veronika je emO. Řekla to včera mojí milé školní sousedce Lence, což ve mne vyvolalo takový smích, že jsem málem hrnek s čajem převrhla! Veronika, která má z nás nejlehčí život a je naprosto vypatlaná, u které je flirtování na denním pořádku a která se cucala minimálně s 90% její bývalé základky, že je EMO? No jo, černobílá variace Scene, hrozná chudinka až do chvíle, dokud nezmizí z obzorů těch, před kterými svoje rádoby problémy předstírá. Já se sice taky jakoby měnila "Ze dne na den", respektive jsem z ničeho nic začala žít "jiný život" - ale všiměte si významů "Z ničeho nic" (Mluvím jako nějaká bible, nebo naučná knížka, no fuj!). Z ničeho nic, jakože se ráno probudíte a řeknete si: "Nebudu rockerka, budu metalistka", nebo z ničeho nic "Navenek", že uvnitř se měníte postupně. No, a taky poslední věc - z ničehonic, kdy se taky měníte jen navenek, ale vlastně uvnitř zůstáváte stejní. Já se měnila postupně a až jsem našla dostatek odvahy, dávala jsem to i znát (První krok byla ta barva vlasů). S Veronikou V. se jinak nebavím - vlastně jsem jednou něco potřebovala říct Terce a byla s námi i V., a tak jsem V. požádala, aby na chvíli odešla a ona: "Vadím ti tady?" a já: "Můžeš prosím na chvíli pryč?" a ona: "A vadím ti tady?" a já teda řekla: "Jo.". A od té doby se nebaví ONA SE MNOU , což mne nějak netrápí , neboť EMO jsou chudáčci bez kamarádů, kteří se ani nemůžou zabít, neboť by je přitom někdo nachytal a pak by je zavřeli na psychiatrii, kam vlastně patří a oni nejsou přeci žádný cvoci (Opravdu?). Z čehož plyne... Co jsem teď vypsala do odstavce (Né, že bych měla čas to shrnovat :D, tento článek píšu od včerejška, ačkoliv včerejší obsah už... Není).

No, jinak ve středu jedu domů. Máma našla na městě plakát: "Hardrocková skupina Paradox bude hrát v novém parku od 15:00" - a tak se matka rozhodla, že půjdeme na hardrockový "Koncert". Přijdeme tam, tam pět a půl důchodců a hráli OLYMPIC! Zrovna začala přestávka, tak jsem mámě řekla, že jdeme PRYČ. Takový trapas :D, ještě, že tu nebydlím. Pak jsme šly zase nahoru do kostela (Respektive kláštera a hned vedle mají kostel Pravoslavní, což mi přišlo taky vtipné). Máma konstatovala, že je mše a jestli to zvládnu. Což o to - já do kostela dřív chodila každý pátek-sobotu, asi až do 8-9ti let, ale ten můj červený velký kříž na krku... Nevím, jestli by to tam mohli ti lidi pobrat (Logicky jsem si to jen pomyslila). A tak jsem udělala kříž, poklekla a poslouchala. Mleli cosi latinsky, čemu jsem naprosto nerozuměla a tak jsem tam s mámou jen tak asi 10 minut stála a vypadalo to, že do kostela chodím pravidelně (Už není). Osvobodil mne mámin telefonát - ano, máma zapomněla vypnout telefon - takže jsme vyběhly ven a hádejme, kdo nás vyrušil při mši??? Ano, ségra. Nabourali, chudák. Auto na maděru a ve čtvrtek k nám mají přijet. Takže zjevně nepřijedou. Což je mi celkem jedno, neboť se se ségrou nebavim... No, to je vlastně jedno, což?


Čtvrtý

9. srpna 2009 v 11:09
Optimismus je jen nedostatek informací.

Měla jsem tu připravený dlouhý článek, jenomže při odesílání mi blog.cz oznámil, že přístup byl odepřen a všechno se mi to smazalo. Nenávidím blog.cz. O důvod víc, proč přestat blogovat ;-) Včera jsem byla na ICQ a psala si z Keeperem, Pivínou a Míšou. A od dob, co ségra našla můj bývalý blog (A logicky to ukázala mámě, protože ségra se musí vždycky s takovými věcmi chlubit), máma mne celkem hlídá. A tak se mne zeptala, s kým, že si to píšu. Což o to - Pivíně je 13 a Míši 12, jenomže... Rozumíte mi. Tak jsem jí řekla, že s kamarády a ona na to, kolik jim je a já na to, že nevím. A máma na to, že to klidně můžou být úchyláci (Dovedete si představit úchylnou Míšu? Vy ji asi neznáte, ale ona je úchylná trochu jinak :D) Nemám ale nervy mámě vysvětlovat, že jsem od Ledna (dokonce od 31. prosince!) poznala asi 20 nových lidí, se kterými si nepíšu na nějakém dětském chatu, nýbrž na ICQ (No, co je horší? Povídat si s někým, koho neznám, nebo s někým , koho neznám a ještě na mne mluví anglicky, jako ten pár z Turecka, co rozdává Viry???). Ale tyhle věci se zrovna mámě hrozně blbě vysvětlují. Tak jsem pomlčela. A tak si budu dále psáti s úchylákama, ačkoliv nevim, jestli téma, které jsem se všema třema vedla, by úchyláky bavilo :-D
No, posuďte sami - říkám nějaké velmi důležité informace, které by úchyláky mohly zajímat??? Ale pro jistotu už sem nebudu dávat fotky xD ALe to jen, kdyby to našla máma.


No nic, jdu pryč. Vyložte si to po svém.

Třetí

8. srpna 2009 v 16:19
,,Nostradamus má pravdu. Marilyn Manson ji má taky."

Ach, ten prokletý Marilyn Manson je opravdu pěkný hlupák. Nazpíval remix s tou courou Lady Gagou, naštvalo mne to-velice. Je to velice smutné. Všichni umí pěkně kreslit - až na mne, samozřejmě. Poslední dobou mi taky nějak moc lidí píše na tu hloupou psačku ICQ, třeba si píšu i s šesti lidmi - Což u mne nebívá, neboť na to nemám nervy (Ano, psala bych si i s více, jenomže tak 90% kontaktů je v ignoraci). Já bych si ráda psala jen s lidma z netu (Teď si nejvíc píšu možná s Keeperem a Pivinou, s těmi se dobře povídá), jenomže přeci jen všichni pořád otravujou. A jak už to bývá, nebudu přeci nevděčná a nebudu dál všechny přidávat do ignorace, někdy se budou hodit! A taky - Moje nejoblíbenější "věta" je nyní : "...".Používám ji pořád, neboť moje nenápaditá hlava nějak nemá nápady. Toto je článek ale taky, co čtu, článek jak prase . Nebaví mne blogovat, jenomže... Ale vlastně nic. Už mne to mrzí, že jsem si založila nový blog. Teď z toho nemohu vycouvat, jedině zase skončit - ale život není o koncích! Tak já jdu končit se článkem :-D Děti, děti... Kdyby kdokoliv věděl, kolik je roků Andymu Dornerovi (Z Calibanu), nechť to nakráká do komentářů, snažím se to dva dny bezúspěšně zjistit (částečně proto, že neumím něměcky). Ale fakt už budu končit. A jdu hrát Mafiu. Pápá, dětičky! Já jsem dneska fakt zhulená...


UPDATE: Nový design, jen jsem ho jen měla dát do betablogu, vypadá hrozně... Nevadí...

Když se Cottyna nudí

8. srpna 2009 v 15:39
Nahrála jsem na Youtube moje video, které vzniklo tak před 15ti minutama, hrála jsem Mafiu a pak mne napadlo, že když jsem si stáhla pár věcí na nahrávání videí (Podotýkám nekvalitních), proč bych to nemohla někam hodit :D
Fakt kvalita jak prase :/